Lipno - jak najít most přes rozbouřené vody
(petice "Za udržitelný rozvoj a regulaci developerské výstavby na Lipensku" zde)
Ačkoli je Lipno umělou nádrží, svými půvaby se přírodním jezerům vyrovná. Od svého vzniku na konci 50. let 20. století díky tomu přitahuje návštěvníky z širokého okolí. Leží v malebné podhorské krajině v nadmořské výšce téměř 730 metrů, v širokém údolí Vltavy táhnoucím se zde jihovýchodním směrem podél hranic s Rakouskem. V jeho rozsáhlé hladině o rozloze přes 4600 ha se zrcadlí vrcholy Šumavy, některé z nich vyšší než 1300 metrů.
Změny, které poznamenaly kraj
Tento kraj byl řídce osídlen už od 13. století a nikdy neoplýval bohatstvím. Skromnou obživu poskytovaly místním obyvatelům těžba a zpracování dřeva, výroba skla a zemědělství, které ovšem bylo ve zdejších drsných podmínkách značně obtížné. Zdejší život byl prostý a kvůli velké vzdálenosti a obtížné dostupnosti do značné míry izolovaný od dění v okolním světě. To vše se změnilo počátkem 20. století s vypuknutím 1. světové války. Z historických důvodů v tomto regionu na pomezí Čech a Rakouska vedle sebe po staletí žilo česky i německy mluvící obyvatelstvo, sice ne vždy idylicky, ale přinejmenším pokojně. Ovšem po rozpadu Rakousko-uherské monarchie a vzniku Československa na konci války v r. 1918 se německy mluvící obyvatelé náhle ocitli v zemi, s níž se ne vždy identifikovali. Nástup nacismu v Německu ve 30. letech, který vyústil v zábor Sudet a následné vyhnání česky mluvících obyvatel vnesly do tohoto kdysi poklidného kraje dosud nepoznaný nepokoj. Bouřlivý vývoj ovšem pokračoval i po osvobození území americkou armádou na konci 2. světové války v r. 1945. V odplatě za smrt a válečné hrůzy způsobené nacistickým Německem teď muselo svou po staletí obývanou domovinu pro změnu opustit zdejší německy mluvící obyvatelstvo. Tím došlo téměř k úplnému vylidnění rozsáhlých oblastí a zkázu následně dokončil komunistický převrat v r. 1948. V ruiny se proměnily celé vesnice, které byly zbourány či vyhozeny do vzduchu, a vznikla uzavřená a přísně střežená zóna táhnoucí se podél takzvané železné opony, v níž působila pouze vojska Pohraniční stráže. Ta bránila lidem uprchnout ze země a mnoho z nich při pokusu o útěk zabila. I když pád železné opony v r. 1989 přinesl novou naději a příslib šťastnější budoucnosti, některé rány se hojí jen těžce.
Návrat divočiny
Jedním z nezamýšlených důsledků čtyřicetileté izolace podstatné části území byl návrat divočiny. Vnitrozemský břeh, kde původní osady odsun Němců přečkaly, byl po celou éru komunismu využíván k zemědělství a k rekreaci. Ta ovšem měla převážně podobu sezónních stanových tábořišť a značného množství soukromých chat, původně drobných dřevěných staveb rozesetých po krajině. V protikladu k tomu se oblast od pohraničním břehu až k hranici s Rakouskem proměnila v jedinečné prostředí, kde si přírodní procesy mohly během několika desetiletí vzít zpět to, co po staletí bývalo obdělávanou krajinou. I zběžný pohled na mapu odhalí nápadnou absenci sídel na české straně hranice ve srovnání se sousedním rakouským územím, což je jev, který ve 21. století ve střední Evropě nemá obdoby. Není tedy překvapivé, že se tato sekundární divočina stala magnetem pro turisty.
Od vysídlení k turistickému rozvoji
Zásadní proměnou prošla struktura místní populace. Zatímco předváleční obyvatelé, jak Češi, tak Němci, zde zpravidla žili po celé generace, většina současných obyvatel se zde ocitla relativně nedávno. Přistěhovali se sem z různých částí země, někteří i z ciziny, po 2. světové válce, nejčastěji mezi léty 1950 – 1970, a svůj citový vztah ke zdejšímu kraji si teprve budují. V této souvislosti zřejmě nepřekvapí, že po odsunu Němců v r. 1946, kdy byl celý kraj prakticky vysídlen, byli mezi prvními příchozími takzvaní "zlatokopové", kteří sem dorazili jen proto, aby vyloupili většinu toho, co zde po odsunutých Němcích zbylo, a rychle se opět vytratili do vnitrozemí. V důsledku toho fotografie z 50. let 20. století zobrazují vysokou míru destrukce, jako by územím prošla fronta, ačkoli zde ve skutečnosti k žádným významnějším bojům nedošlo.
Začátkem 90. let tedy vyvstala otázka, jak přistoupit k dalšímu rozvoji tohoto regionu. Během několika let zanikla většina místních podniků, mezi něž patřily papírny, mlékárna, pila a některé další, a s nimi zmizela i pracovní místa, což přimělo řadu místních obyvatel hledat obživu na druhé straně hranice, v Rakousku a Německu. Podobný proces postihl i zemědělství – zanikly farmy produkující mléko a pole zůstala neobdělána.
Slibnou alternativou se zdál být rozvoj turistiky. Sezónní turistika ostatně byla součástí ekonomického života oblasti už od konce 50. let, nikdy ovšem nebyla složkou jedinou, či dokonce hlavní. Existovala naděje, že rekreační potenciál nádrže, relativně nedotčená, otevřená krajina a nově vzniklá divočina na pravém břehu vytvoří pracovní příležitosti a stanou se základem místní ekonomiky.
Nekontrolovaný turistický boom a jeho důsledky
Následující léta ovšem ukázala, že tato očekávání byla příliš optimistická. Prvním vážným problémem byla zhoršující se kvalita vody v nádrži v 90. letech. Ta se projevila masivním nárůstem sinic v důsledku přítomnosti fosforu v nedostatečně čištěných odpadních vodách vypouštěných do nádrže. V extrémních případech vedl nárůst sinic v některých lokalitách během letní sezóny dokonce k zákazu koupání, což byla ovšem pro oblast prezentující se jako turistický ráj těžká rána. Trend zhoršující se kvality vody se podařilo dočasně zvrátit výstavbou nových čističek odpadních vod v největších obcích na levém břehu a legislativním omezením obsahu fosforu v čisticích prostředcích. Po krátkém období zlepšení kolem roku 2010 bohužel nárůst sinic opět zintenzivnil, tentokrát zřejmě vlivem zvýšení objemu nedostatečně přečištěných odpadních vod z nových rekreačních rezortů. Tento trend pokračuje i v současnosti a přispívá k němu i klimatická změna, která má za následek vyšší teplotu vody v nádrži po delší období během letní sezóny. Již samotný tento problém může znamenat konec turismu na Lipně.
Dalším negativním trendem je pokračující přeměna individuální turistiky v průmyslovou. Na levém břehu jsou dosud rozsáhlé nezastavěné plochy, což je v současné době hodnota sama o sobě. Ovšem s tím, jak se původně státní vlastnictví půdy změnilo v soukromé, noví, typicky jinde žijící vlastníci se snaží maximalizovat zisk přeměnou původních zemědělských ploch na plochy zastavitelné. Ty chtějí následně využít ke stavbě obrovských, průmyslově pojatých rekreačních rezortů s desítkami či dokonce stovkami nových uniformních rekreačních staveb městského charakteru, a to v lokalitách, kde historicky žádná zástavba nebyla. Jen v samotné oblasti okolo Lipna je v různých stadiích přípravy zhruba 30 takovýchto projektů, zatímco jiné už byly realizovány a trvale a nevratně hyzdí krajinu. Tento trend pokračuje i přesto, že podle dosavadní zkušenosti z místa i ze zahraničí jsou tyto rezorty po většinu roku prázdné a vytváří tak cosi jako města duchů.
Jak najít most přes rozbouřené vody?
Přes tento bouřlivý turistický rozvoj a navzdory opakovaným slibům vytváření nových pracovních míst počet trvalých obyvatel oblasti stagnuje, a v některých případech dokonce klesá. Stabilní celoroční zaměstnání se zde těžko hledají. Místním obyvatelů tak současný vývoj nejenže nic nepřináší, ale ještě jim bere podobu jejich domova, jakou měli rádi, a s tím i důvody zůstat tu žít. Mnozí se vážně obávají, že tento nespoutaný turistický rozvoj v konečném důsledku zlikviduje samu podstatu turistické přitažlivosti a představuje tak pro budoucnost regionu vážnou hrozbu. Některým potenciálním návštěvníkům ostatně již nyní připadá současný vývoj odpudivý, a tak pro svou dovolenou raději volí lepší alternativy. Pokud ovšem turismus, bez ohledu na svůj pochybný přínos pro obyvatele zkolabuje, jak k tomu došlo v období covidu, budou to právě místní, kdo zaplatí cenu a zůstanou na holičkách, protože nebude čím ho nahradit.
V současnosti jsou vody Lipna rozbouřené. Má-li Lipensko zůstat místem pro život, nikoli jen místem pro týdenní dovolenou, musí se nalézt most který překlene propast mezi jednotlivými zájmovými skupinami – a musí k tomu dojít rychle, protože času rychle ubývá…